Na zvědavé otázky Žurnálu odpověděl ČENDA GRÜNER

Jsou věci, které se ani za více než dvacet let v Berouně nezměnily. Například to, že nedaleko nedávno zrekonstruované Plzeňky stále funguje hospoda U Koček. Jen už byste v ní za pípou marně hledali Čendu Grünera. Dnes byste ho vlastně marně hledali za jakoukoli pípou. V roce 1994 jsme spolu ale právě U Koček pořídili následující rozhovor.

(následující text je přepisem rozhovoru, který vyšel ve čtrnáctideníku ŽURNÁL v roce 1994)

Na zvědavé otázky Žurnálu odpověděl

ČENDA GRÜNER

muzikant, učitel a restauratér

                                                              

Jsou lidé, kteří se celý život věnují jednomu povolání, zůstávají věrni jedné továrně či firmě a jakékoli narušení jejich zaběhlého životního stylu by jim přineslo těžkou životní situaci. Naproti tomu jsou takoví, pro které je změna základním hnacím motorem. Je těžké říci, která z těchto cest je správná a vede k cíli. Ani v rozvinutých a ekonomicky silných zemích nenajdete na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Jsou ekonomiky postavené na tom, že změna je život, na druhou stranu jsou země, kde jakákoli změna zaměstnání vyvolává přinejmenším údiv.

S Čendou Grünerem jsem se seznámil jako s muzikantem, když jsme se po několik let pravidelně setkávali na oblastních kolech Porty. Později jsem měl možnost poznat ho jako barmana a zprostředkovaně i jako učitele. Narodil se krátce před Vánocemi roku 1953 v Berouně a tady strávil i část svých školních let. Po maturitě na berounském gymplu se vydal ve stopách J. A. Komenského, pokračoval ve studiu na pedagogické fakultě UK v Praze a v roce 1976 se stal učitelem. Osud ho zavál daleko od Berouna, a když se po deseti letech vrátil, nastoupil jako učitel v počapelské zvláštní škole. Dnes už ho za katedrou nenajdete. Stal se podnikatelem a provozuje dvě restaurace – pověstného Rozvědčíka a berounskou palírnu „U koček“. Jak se tedy stávají z učitelů podnikatelé? Čtěte dál a uvidíte.

Kantořina pro tebe na dlouhou dobu byla denním chlebíčkem. Co tě vedlo právě k tomuto oboru?

Pracoval jsem s dětmi už před tím, než jsem začal studovat kantořinu. Dělal jsem v zájmových oddílech a taky jsem trénoval mládežnickou atletiku. Po ukončení pedagogické fakulty jsem učil šestnáct dlouhých let, rok v Praze, deset let v Prachaticích a skoro šest let v Berouně.

 

Chtěl ses od začátku své učitelské dráhy věnovat speciální pedagogice a „problémovým“ dětem, jakou specializaci jsi vlastně studoval?

Studoval jsem učitelství, obor přírodopis – pozemky, ale už na fakultě jsem se začal zabývat cikánskou otázkou. Nebylo to tehdy sice příliš v kurzu, já ale pocházím ze Zavadilky a tak jsem měl od malička mezi cikány dost kamarádů. Svou diplomovou práci jsem dělal na téma „Neúspěšnost dětí ve škole“, ale vlastně šlo o historii Romů, kterou bylo potřeba navléci na nějaký výchovný problém. Součástí téhle práce byl takový všeobecný přehled o Romech u nás. Jezdili jsme tehdy i na Slovensko, do cikánských vesnic a bylo to hodně zajímavé.

Když jsem se odstěhoval do Prachatic, bylo volné místo pouze na zvláštní škole a tak jsem se k tomu vlastně dostal víc. Dodělal jsem si defektologii, výchovné poradenství a začal jsem se tomuhle oboru věnovat naplno.

Umíš dobře cikánsky, co tě vedlo k tomu, že ses věnoval právě tomuto jazyku?

Už z dětství jsem si toho z cikánštiny hodně zapamatoval a na škole jsem měl možnost navštěvovat kurz paní doktorky Hipschmannové, který v rámci své činnosti pořádala jedna pražská jazyková škola. Samozřejmě mi to hodně pomohlo v práci, kterou jsem dělal na fakultě a i potom při učitelování na zvláštní škole. Navíc cikánština je krásný jazyk se zajímavou gramatikou a mě se líbí.

Teď trochu z jiného soudku, dlouhá léta jsi se aktivně věnoval muzice, byl jsi zakládajícím členem skupiny EKG-M, nemrzí tě trochu, že tvoji spoluhráči došli mezinárodního uznání teprve v době, kdy už jsi z kapely odešel?

Já jsem dělal muziku v kapele vždycky do té doby, dokud mě bavila. Ať už to bylo v EKG-M nebo v kapelách, kde jsem hrál předtím. Přeju hochům mnoho, mnoho úspěchů, protože to bylo krásný, když jsme spolu hráli, ale myslím, že v tomhle sdružení už bych neměl co dělat. Důvodem našeho rozchodu nebyly vzájemné neshody, ale spíš časové problémy. Věnoval jsem se v té době práci, která mi neumožňovala dát muzice tolik času. A těch úspěchů dosáhla kapela ještě v původním složení – pozvání do USA bylo pro všechny čtyry, dva jsme ale nemohli a tak vzniklo duo.

Učil jsi 16 let, to už je pěkný kus života, co tě přivedlo  k tomu, že jsi definitivně opustil školství a od katedry se přesunul za barový pult a za pípu? Byly to čistě ekonomické důvody?

V žádném případě to nebyly jenom ekonomické důvody. Finanční situace šla řešit docela úspěšně tak, jak jsem to dělal do té doby. Já jsem vždycky měl víc zaměstnání a neumím dělat jenom osm hodin denně. Cítil už jsem se pro školství strašně opotřebovanej a vůbec už mě to nenaplňovalo. Už jsem nešel do práce s potěšením. Nebylo to ani tak kvůli dětem, přiměla mě k tomu spousta dalších okolností.

Máš dneska hospodu v Berouně a k tomu pověstného Rozvědčíka, jak to všechno zvládáš? Svádí to k dojmu, že se z tebe stává malý kapitalista, připadáš si tak?

Připadám si jako štvanec. Ve všech podnicích co mám – provozuji ještě kiosek na nádvoří Křivoklátu – jsem v nájmu a to je vždycky o něco těžší, než dělat cokoli ve svým.

Padá na tebe něco zvláštního, když točíš pivo v hospodě, kde se psaly české literární dějiny a kterou prostřednictvím Oty Pavla zná nejeden Čech a spojuje si jí s určitou svojí představou?

Dnes už na mě nepadá téměř nic. Než jsem v tomhle kraji začal působit a žít, tak jsem přečetl všechno od Oty Pavla a k okolí Berounky jsem měl hodně blízko. Když jsem dostal Rozvědčíka poprvé, tenkrát ještě jako zaměstnanec Jednoty jsem si od toho dost sliboval. Za ty roky, co jsem tady, jsem vystřízlivěl a zjistil jsem, že tu gloriolu dělají nádherně psaný knížky Oty Pavla. Málokdo ale pochopil, že Pavel promlouval očima dítěte a dětství se leccos odpustí a přehlédne. Teprve když jsem přišel do toho kraje a seznámil se s lidmi, kteří znali osobně Otu Pavla, ale hlavně pana Fraňka – onoho původního rozvědčíka, jsem přišel na to, že pan Franěk zdaleka nebyl tím romantickým mužem, nýbrž progresivně myslící, začínající kapitalista, který dokázal odhadnout možnosti jednoho krásného koutu na Berounce ve spojení se stavbou silnice z roztok na Skryje. Koupil bezcennou pastvinu a na dluh postavil hospodu. Ubytoval a stravoval zde stavební dělníky a za tři roky ji tak splatil. Nebýt války, která mu překazila plány, nebyl by možná Rozvědčík romantickým místem, ale turistickým střediskem s benzínovou pumpou a dalším zázemím.

Kdo je majitelem Rozvědčíka?

Hospodu a část pozemků kolem ní vlastní pan Hornhof z Karlových Varů, který byl nejbližším příbuzným. Žijeme spolu v krásné symbióze, já mu platím nájem a zvelebuju hospodu a za to můžu mít ten krásnej pocit, že jsem pánem na Rozvědčíku. Od dob pana Fraňka jsem asi jedinej, kdo je tady už čtvrtou sezónu a ještě dalších pět sezón tu bude.

           

Chvíle strávené v rozhovoru s Čendou Grünerem rozhodně nejsou zbytečným mrháním času.

My jsme mu poděkovali za rozhovor a rozloučili se. Ale jestli Vy budete mít cestu okolo Berounky, zajděte k Rozvědčíkovi na jedno, možná vám ho ke stolu přinese Čenda.

hlasovalo celkem: 866

Diskuse ke článku (0)


Přidat komentář





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář:


Komerční sdělení

BODYTEC! Kdo nevěří, ať to zkusí, aneb nechte se příjemně překvapit!

BODYTEC! Kdo nevěří, ať to zkusí, aneb nechte se příjemně překvapit!

() Již koncem února jsme na stránkách Kurýru poprvé přišli s informací, že Beroun čeká revoluce ve fitness.…

Reklama
yoga

Pro brikety a pelety na jaře! A proč?

() Jednoduše proto, že se to vyplatí. Díky jarnímu snížení cen vstupních surovin nabízíme opravdu výjimečné…