Dělat text na písničku pro děti je krásná dřina

Několik let byli Táňa Bočková a Pavel Machač hlavními organizátory kulturního života v Loděnici. Malá obec v té době úspěšně konkurovala nejen organizátorům ze sousedního Berouna, ale dokázala přilákat i diváky z hlavního města. Dnes už místní kulturu sice neorganizují, z kulturní mapy regionu ale nezmizeli.

Není to tak dlouho, kdy berounští fajnšmekři jezdili do Loděnice na různé kulturní lahůdky. Teď už je to ale minulost. Na jakou nemoc vymírá loděnická kultura?

Bočková: Jsme rádi, když slyšíme ohlasy na doby, kdy jsme se hodně věnovali kultuře v Loděnici. Pavel jako hlavní osoba Společenského klubu a já jako zakladatelka občanského sdružení Art Time, které podstatně rozšířilo umělecké vzdělávání v Loděnici. Kromě vedení pěveckého sboru Comodo a kapely Tři dny na břiše směřujeme svou kulturní energii mimo obec.

Machač: Nenazval bych to vymíráním kultury. Jde o proměnu její kvality a kvantity. Naše tehdejší, vcelku systematická dramaturgie Klubu zahrnovala koncerty – například Hegerová, Mišík, Prokop, Suchý či Sto zvířat, divadla – třeba Sklep, nedělní představení pro děti, filmový klub a téměř dvacet Otevřených jevišť, kde účinkovali amatéři i profesionálové bez nároku na honorář. To byla radost.

 

V čem byl tedy problém?

Machač: Ten skutečný? Slavnou éru Klubu i Art Time umožnil za svého starostování Karel Paták, člověk veskrze kulturní a vzdělaný. Pak se významně změnil lokální režim. Kdybyste se vy stal vladařem, taky byste nebyl nadšen ze svých kritiků, takže byste se je asi snažil odsunout z viditelných míst. A tak jsem byl odvelen z Klubu a Táňa z Art Time a obou těchto institucí se ujali loajálnější občané. Nešťastnou náhodou se dokonce stalo, že server, jejž spravoval tehdejší „provládní“ zastupitel a na němž byly umístěny pečlivě vedené stránky Klubu a naší kapely, zřejmě nějak upadl a jako na potvoru se prý zrovna oboje naše stránky nenávratně porouchaly. Vymazání historie tak bylo završeno. Nyní obec financuje zhruba ve stejné výši jako dřív přibližně třetinu dětí v Art Time a pětinu kulturních akcí oproti minulosti.

 

Tedy nic nového pod sluncem. Zní to skoro jako z románu.

Machač: Taky nám to tak připadalo. Vydám alegorické paměti s názvem Deset kilometrů a třicet let za Prahou.

 

Na jaké lokální kulturní akci jste byli naposledy jen jako diváci?

Bočková: Tak já to přiznám. Byla jsem před pár lety pozvána na akci, kterou pořádali současní kulturní činitelé a která se v Loděnici s velkým úspěchem koná znovu a znovu. Zkrátka jsem jak slepá k houslím přišla na travesti show, prostyděla jsem představení a jsem bohatší o poznání, že tohle není moje parketa. Samozřejmě ale neupírám tomuto druhu umění a zábavy právo na existenci, jen si ho nějak neumím vychutnat. Nepřesuneme se k zábavnějším tématům?

 

Dobře. Má na kulturní život v Loděnici nějaký vliv, že se tu lisují gramofonové desky nejlepších světových interpretů všech možných hudebních žánrů?

Bočková: Myslím, že ne. V dobách rozkvětu Klubu se stávala Loděnice pro hodně lidí kvůli kultuře poutavější než kvůli výrobně desek.

 

Přesto – patříte k autorům, kteří pravidelně dodávají skladby na školní cédéčka SZUŠ Dr. Lidinské, která vyrábí právě místní „Gramofonka“.

Bočková: Pravda, to jsem si neuvědomila. Napsali jsme s Pavlem něco málo pro kapelu, ale co nás vyloženě baví, je psaní textů pro dětský sbor Lentilky, který vedu v berounské soukromé umělecké škole. Na cédéčku máme s Pavlem vždycky jednu písničku – aby to nevyznělo, že jsou všechny od nás. Písničky skládají kantoři, děti, rodiče, přátelé a nahrávají profesionální muzikanti, kteří ve škole učí, a děti. Výsledek je tak působivý, že leckteré písničky hravě u dětí konkurují písničkám Svěrákovým nebo právě populárním písním z populární scény.

Těžko vylíčit pocity, jaké člověk prožívá, když vidí, jak to ty děti baví, s jakou chutí naše písničky zpívají, jak si k tomu vymýšlejí a secvičují pohyby pro jevištní vystoupení, nebo když si rodiče s úsměvem stěžují, že kdykoli sednou do auta, musí se pustit právě tohle cédéčko a že už ho sami umějí nazpaměť.

 

Je složitější napsat písničku pro dospělé nebo pro děti?

Machač: Když jsem se doslechl, že škola hodlá každoročně vytvářet autorské školní CD, byl jsem bezmála u vytržení, rozhodně u obdivu, a bylo mi potěšením, že se jako spoluautor můžu drobně podílet na jeho podobě. Míla Lidinská každý rok určí téma, Táňa dodává konkrétní nápady pro náš text a já se je snažím sesmolit do rýmovaček. Krásná dřina.

 

Nějakou ukázku?

Bočková: Děti v Lentilkách mají při zpěvu v očích takzvané čertíky a my se v textech snažíme naservírovat něco málo i jejich dospělejším posluchačům. Například písnička Klobouky začíná takhle: Vlezli jsme na půdu s holkama / a vlastně taky s klukama, / našli jsme tam v pytlích od mouky / – nelžu vám – dvacettři klobouky. Pak si ty holky a kluci nasazují různé klobouky a fantazírují třeba takhle: Největší klobouk je sombrero, / nosí ho Roché i Ferrero. / Mexičan řekne ti „tě perros!“ / s Carmen pak skočí si boleros. A na závěr parafrázovaná moudrost z písně Voskovce a Wericha s narážkou na další jejich slavný šlágr: Je to prý pravda odvěká, / leckdo se ji nikdy nedoví, /  klobouk že dělá člověka, / i když má šaty ve křoví.

Machač: Nebo výtažek z písničky Ošklivá krása, která je sice trochu morbidní, ale v závěru se ukáže, že nebylo tak zle: Byla jednou jedna / malá čarodějka. / Její matka ježibaba, / její otec hejkal. Zápletka spočívá v rozdílné estetice dnešního člověka a čarodějky: Čárka byla hezká holka, / v oblékání vkusná, / chtěla však jak ježibaby / býti řádně hnusná. Takže navštíví plastického chirurga: Vytvořil jí bradavici, / kuří očka, vrásky, / dlouhou bradu, obří zuby, / nezbylo nic z krásky. Osobní dopad tohoto činu je tento: Ještě trochu dezinfekce / na všechny ty stehy… / Čárka šťastná, rodiče maj‘ / oči plné něhy. Nakonec přiznáváme, že to byla jen fikce, že to sympatické děvče žádný takový nevratný krok neučinilo.

A jeden chlub: loňská píseň Mezikontinentální koberec zaujala lichotivé místo v hitparádě rádia Proglas.

 

Koná se pak nějaké cédéčkové turné?

Machač: No právě. Škola pořádá v Berouně Mazec, což je pětice koncertů ve dvou dnech, kde hraje kapela včetně dechové sekce, dětí zpívají ostošest pro víc než tisíc diváků a člověku by až slza dojetí ukanula.

Bočková: Je to mazec v tom nejlepším smyslu.

hlasovalo celkem: 344

Diskuse ke článku (0)


Přidat komentář





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář:


Komerční sdělení

Máte chuť na něco opravdu dobrého? Zastavte se na Zastávce!

Máte chuť na něco opravdu dobrého? Zastavte se na Zastávce!

(12. březen 2017) Na trase každého správného výletu má být občerstvení. Hospoda, restaurace, stánek, kiosek… Toto pravidlo…

Reklama
yoga